B R A S I L 008/009/010...: dubna 2009

I letos jsem o Velikonocích cestovala. Je pravda, že znám dobrodružnější způsob cestování, než si koupit zájezd u cestovky CVC (http://www.cvc.com.br)./ Ale i tak je to vždy velmi zajímavé. Musím si uvědomit, že tyto zájezdy jsou dělané pro Brazilce. A opravdu, autobus je plný Brazilců a jedna Češka. Vždy jsem trochu za zexota...ale už jsem si zvykla.
Hned po nástupu do autobusu se nám průvodkyně představila a po té už se odříkával otčenáš...(To bylo poprvé, na předchozích cestách s CVC se mi to ještě nestalo - ten otčenáš), to byl čtvrtek 9.4. 2009. Na Velký pátek nás několikrát průvodkyně upozornila, že je Velký pátek a že se nesmí pít alkohol...Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsme se měli stavovat v jedné místní vinotéce a mohli si koupit víno. Přišla mi docela trapná, jak to pořád opakovala...
Další perličky : již potřetí jsem jela s touto cestovkou. Jedná se v podstatě o takový brazilský Čedok, který má pobočky všude.
Jistě uznáte, že budou mít hodně průvodců i řidičů. Pořádají paralelně mnoho zájezdů. A já na třech různých cestách měla toho stejného řidiče - Seu Rodrigues.

Park v Curitibě.

Pinheiro-de-paraná - typický strom pro město Curitiba, který dává plod "pinhão", to je pochoutka. Vaří se a chutná jak jedlé kaštany.

Centrum Curitiby

Centrum Curitiby - hodně Poláků, Ukrajinců, Italů i Němců...V tomto státě je silná imigrace z Evropy.

Italská restaurace ve čtvrti Santa Felicidade - zde jsme obědvali.

Park v Curitibě a Palacio de Cristal.

Jo, to se stává i těm nejlepším!!!

Iha do Mel - Medový ostrov

Kostel v obci Brasilia na ostrově Ilha do Mel (Medový ostrov)

Druhý nejdůležitější přístav Brazílie - Paranaguá.

Touto fotkou začíná cesta vlakem přes pohoří Serra do Mar. Je to turistická i nákladní cesta přes atlantský deštný prales. Je to velká podívaná, které využívá hodně turistů... Vlak jede z 900 m. n. m. do přístavu Paranaguá. My jeli "jen" do Morretes, což už je skoro u Paranaguá.

Projeli jsme asi 15-ti tunely.

Když už jsme byli skoro v Morretes, tak nám průvodce říkal, že ať těm dětem nic neházíme. Nějak jsem to nepochopila, a tak jsem to neřešila. Najednou už se přibližujeme k městečku Morretes a podél tratě byly děti v rozestupu asi 30 metrů. Nepřítomně mávaly nám jedoucím ve vlaku...Říkala jsem si, CO TO JE. Jedná se o následující fenomén:

Především bychom měli porozumět celému kontextu.

Vlak odjíždí z Curitiby v 8.15. Jistě se mnou budete souhlasit, že turista či člověk, který se rozhodne cestovat vlakem, tak se ráno nasnídá. Zájezdy (jako my) ubytované v hotelů jsou také po královské snídani ve čtyřhvězdičkovém hotelu.

Tedy všichni najedení nasedáme do vlaku. Hned v úvodu nás průvodce upozorňuje, že během cesty dostaneme svačinku. Jedná se o svačinku jako musli tyčinka, sušenky, arašídy, bombony, čokoláda...Prostě zbytečnosti. Dále si cestující může vybrat pití (guaraná, coca-cola, voda...). No, to znamená, že každý cestující má malou igelitku plnou blbostí, které ani nechce.

No a já si tak představuju, že spojením těchto okolností se rozkřiklo, že "gringo"= bílý turista (většinou cizinec) jezdí denně touto tratí...no a že by mohl něco hodit...A tak opravdu: denně kolem 12h hodiny, děti si stoupnou do rozestupů a mávají a čekají že lidi jim něco hodí.

Já osobně jsem byla naprosto v šoku. A cítila jsem se hrozně. Samozřejmě jsem nic neházela. Nesnesla bych tu představu, že já silnější házím z okna po dětech (které jsou asi chudé, ale ne na pokraji bídy. Jsou z normálních prostých rodin z brazilské vesnice) jídlo. Ovšem chyba není v těch dětech (přece jen to jsou jenom děti a chtějí sladkost...možná peníze, nevím...), ale v těch lidech, kteří dovolí, aby k této situaci vůbec došlo. Oni v nich vychování ten model, že nemusí nic dělat, jen přiblble mávat a dostanou věci zadarmo. Pak si nemohou stěžovat, že v SP je takových žebráků (dětí i dospělích) plno a že jim otravují život...Samozřejmě, že to není tak jednoduché a černobílé. Často i samotní rodiče posílají děti žebrat.

Musím říct, že mi to teda dost zkazilo celkový dojem z cesty vlakem a vlastně jsem se styděla, že já "můžu" a oni ne. Zkrátka dost ponižující situace...