sobota 28. března 2009

Velikonoční vajíčka

Nevím jak v České republice, ale zde v São Paulu jsme si navodili opravdickou předvelikonoční náladu. Tentokrát v duchu "uměleckém".
Nebudu to dlouho opisovat. Zkrátka naše malování velikonočních vajíček bylo velkolepé. Tak zaprvé se přihlásilo a přišlo 30 lidí. Toto byl opravdu kapacitní limit, který budova Unie a já zvládneme. A musím říct, že to bylo i na mě trochu moc - organizačně. Přece jen to není jen tak uhlídat 30 lidí, kteří si poprvé v životě zapálí svíčku, dají nad ni starou lžící, do ní vosk a malují vejce, které si poctivě vyfoukli. Všichni plni dojmů a nadšení mě ani v zápalu boje nenechají mluvit a vysvětlit, jak se to má vlastně dělat.
No, ale s trochou trpělivosti se vše zvládne, a tak i tentokrát to dopadlo výborně.
Vše začalo vyfukováním vajíček. Nejedna paulistánská rodina si v sobotu večer udělala omeletu...Ukázka pro pozorné studenty.A teď každý sám.V každém se našel skrytý talent...Barvení vyfouklých vajíček je teda věc. Hodně lidí se divilo, proč se vajíčko neponořuje....




Některé studentky předvedly opravdickou lidovou tvorbu.
A práce přinesla plody...
Tato vajíčka jsou moje....Ale byla to jen rychlovka. Spíš jsem lítala mezi studenty.
Moje vajíčka a Marie Clary...
A toto je již domácí dekorace...

I fenky mají rády velikonoční vajíčka.
Ukázka videa - předvelikonoční brazilská nálada.

neděle 22. března 2009

Tady bydlím...

Konečně jsem zvěčnila místo, kde teď bydlím. Jedná se o dům, který je jedné známé - studentky, která mi pronajala pokoj. Bydlím přesně 10 minut chůze od mého "pracoviště". Takže zatím mám opravdu velké štěstí.
Jinak dnes - opět po roce byla v Unii "Svíčková" s velkým S. Sešlo se asi 80 hostů. Byla jako loni opravdu delikátní. Vařily : paní Helena a paní Marie.
Jinak zatím každou neděli ráno, od 11h jezdím na koncerty samby (zdarma).
Museu da Casa Brasileira :
http://www.mcb.sp.gov.br/mcbItem.asp?sMenu=P011&sTipo=7&sItem=355&sOrdem=2




Amora
Amora spící u televize...

úterý 17. března 2009

Dešťová kalamita v São Paulu

V letošním roce bych Vám ráda zase o něco více přiblížila život v São Paulu a vůbec v Brazílii.
Dnešní den mi byl inspirací začít psát jakousi občasnou kroniku města São Paula.
Dnes pršelo, tak jako prší v posledních dnech docela často. Ovšem dnes se kolem 15h strhnul docela silný přívalový déšť, který dost ovlivnil životy Paulistánů, tedy i můj. Do 15h hodiny vše probíhalo podle “normálního” scénáře města São Paula. Snad jen o něco více čekání na autobusových zastávkách než obvykle. Dnes jsem totiž musela jet na USP (Univerzitu São Paula) představit se a poznat, kde budu učit.
Při zpáteční cestě začala “zajímavá” zkušenost. Zajímavá možná pro někoho jako jsem já, kdo nemusí denně hodiny cestovat za prací přes město. Já pracuji zhruba 10 min. pěšky od mého bydliště. To je opravdu v São Paulu privilegium. Takže když jedu do centra (a tak 2x týdně tam určitě jedu), tak tam jedu spíš za poznáním, zábavou či rozptýlením.
Asi v 15h se spustil prudký déšť, který zpomalil celé město. Co to ovšem znamená v praxi? Třeba to, že cesta, která normálně trvá necelou hodinu, trvá 3 hodiny. Zkrátka autobus popojíždí krokem, v autobuse je dusno – ale pozor žádný nepříjemný zápach. Brazilci nikdy nepáchnou potem či něčím jiným. A mohli by, v hicech, které tu teď jsou. Brazilec i Brazilka (i když chudí) si zakládají na čistotě a vůni. Vůně to nejsou těžké či pronikavé, naopak takové mýdlové příjemné. I přes relativně příjemný odér Brazilců je v autobuse na omdlení. Okýnka jsou zavřená, aby na lidi napršelo. Moje cesta zpět měla jeden přestup, i tak jsem vůbec nestihla dojet na můj kurz capoeiry.
Lidé v autobusech na zastávce nejsou nijak výrazně nervózní. Občas si odfouknou, zakroutí hlavou, vzdychnou “meu deus” (můj bože)... Ale trpělivě čekají, co také jiného mohou dělat. Upřímně řečeno, Čech, který vyhlíží svůj 5 minut zpožděný autobus by tu neobstál!
Bolí mě nohy z věčného stání, ale beru tuto jízdu (tak jako všechny jízdy po SP) za životní zkušenost, kterou jistě jednou zhodnotím...
Když v São Paulu prší, skoro vždy je kalamita, menší či větší. Tentokrát byla větší a to docela o dost. Když jsem se pak večer dívala na zprávy, byla jsem vlastně ráda, že jsem nezůstala viset v nějakém autobuse uprostřed silniční řeky a že mě z autobusu nemuseli vyprošťovat záchranáři. Ale ani toto není nic výjimečného při takovýchto nárazových tropických deštích. No, máme léto a to je období deštů.
Když jsem vystoupila z busu, již celá promoklá skrz na skrz (deštník jsem totiž nechala doma) tak jsem si říkala, že ještě skočím nakoupit. Po cestě domů jsem spadla, odřela si koleno a rozbila jsem všech 12 vajec, které jsem koupila. Připadala jsem si, jak z nějaké špatné komedie : celá mokrá , kulhající a z igelitky mi tekla rozbitá vejce. Ale domů jsem přece jen dorazila. Zdálo se mi to po celé té odysee jako malý zázrak.



neděle 15. března 2009

Pes, nejlepší přítel člověka...

A zde je moje momentálně nejlepší brazilská přítelkyně - Amora ("Ostružinka"). Fena, která se do mě bezhlavě zamilovala...

Stále ve sportovním duchu aneb Represa Billing (přehrada Billing)


Tuto neděli jsme s českými a brazilskými kamarády vyjeli na neděli jezdit na kanoích na přehradu Billing na jihu São Paula.

úterý 10. března 2009

První aktivity v São Paulu v roce 2009

Tak letošní mise začala velmi sportovně. Přihlásila jsem se na capoeiru... (ilustrativní foto - zde mě prosím zatím nenajdete :-DD)

A také už jsem veslovala na USP (Univerzita São Paula).

Poprvé jsem seděla v kanoi. Na USP je umělá nádrž "Raia" a tam se může trénovat.