Dnešní den mi byl inspirací začít psát jakousi občasnou kroniku města São Paula.
Dnes pršelo, tak jako prší v posledních dnech docela často. Ovšem dnes se kolem 15h strhnul docela silný přívalový déšť, který dost ovlivnil životy Paulistánů, tedy i můj. Do 15h hodiny vše probíhalo podle “normálního” scénáře města São Paula. Snad jen o něco více čekání na autobusových zastávkách než obvykle. Dnes jsem totiž musela jet na USP (Univerzitu São Paula) představit se a poznat, kde budu učit.
Při zpáteční cestě začala “zajímavá” zkušenost. Zajímavá možná pro někoho jako jsem já, kdo nemusí denně hodiny cestovat za prací přes město. Já pracuji zhruba 10 min. pěšky od mého bydliště. To je opravdu v São Paulu privilegium. Takže když jedu do centra (a tak 2x týdně tam určitě jedu), tak tam jedu spíš za poznáním, zábavou či rozptýlením.
Asi v 15h se spustil prudký déšť, který zpomalil celé město. Co to ovšem znamená v praxi? Třeba to, že cesta, která normálně trvá necelou hodinu, trvá 3 hodiny. Zkrátka autobus popojíždí krokem, v autobuse je dusno – ale pozor žádný nepříjemný zápach. Brazilci nikdy nepáchnou potem či něčím jiným. A mohli by, v hicech, které tu teď jsou. Brazilec i Brazilka (i když chudí) si zakládají na čistotě a vůni. Vůně to nejsou těžké či pronikavé, naopak takové mýdlové příjemné. I přes relativně příjemný odér Brazilců je v autobuse na omdlení. Okýnka jsou zavřená, aby na lidi napršelo. Moje cesta zpět měla jeden přestup, i tak jsem vůbec nestihla dojet na můj kurz capoeiry.
Lidé v autobusech na zastávce nejsou nijak výrazně nervózní. Občas si odfouknou, zakroutí hlavou, vzdychnou “meu deus” (můj bože)... Ale trpělivě čekají, co také jiného mohou dělat. Upřímně řečeno, Čech, který vyhlíží svůj 5 minut zpožděný autobus by tu neobstál!
Bolí mě nohy z věčného stání, ale beru tuto jízdu (tak jako všechny jízdy po SP) za životní zkušenost, kterou jistě jednou zhodnotím...
Když v São Paulu prší, skoro vždy je kalamita, menší či větší. Tentokrát byla větší a to docela o dost. Když jsem se pak večer dívala na zprávy, byla jsem vlastně ráda, že jsem nezůstala viset v nějakém autobuse uprostřed silniční řeky a že mě z autobusu nemuseli vyprošťovat záchranáři. Ale ani toto není nic výjimečného při takovýchto nárazových tropických deštích. No, máme léto a to je období deštů.
Když jsem vystoupila z busu, již celá promoklá skrz na skrz (deštník jsem totiž nechala doma) tak jsem si říkala, že ještě skočím nakoupit. Po cestě domů jsem spadla, odřela si koleno a rozbila jsem všech 12 vajec, které jsem koupila. Připadala jsem si, jak z nějaké špatné komedie : celá mokrá , kulhající a z igelitky mi tekla rozbitá vejce. Ale domů jsem přece jen dorazila. Zdálo se mi to po celé té odysee jako malý zázrak.
Žádné komentáře:
Okomentovat