Dnes byl fakt nějaký divný den. Ztratila jsem a rozbila, co se dalo.
Vydala jsem se dnes do největšího přístavu Latinské Ameriky, možná i celé Ameriky. Byla jsem v Santos. Přístav, který se nachází asi 80 km od São Paula. První zrada se stala hned v úvodu, když jsem si už v Santos chtěla vyfotit Burzu kávy. Fotoaparát zapůjčený ministerstvem selhal. Přestal fungovat, normálně jsem ho už nezapla. Dává hlášku : chyba obj., zap. fotoaparát. Nechápu. Baterky jsem vyměnila 100x a nic. No, myslela jsem, že vylítnu z kůže. Zrovna teda Santos má možnosti k focení!!! Nejprve jsem se prošla trochu v centru a pak jsem vyjela lanovkou na Monte Serrat, odkud je vidět neuvěřitelné Santos. Připojuji leteckou fotku, která jak správně tušíte, není z mé sbírky.
Pak jsem se vydala k plážím Santosu. Asi po hodině jsem dorazila na pláž Gonzaga, na které jsem byla asi další dvě hodiny – procházela jsem se. Jen z půlky na druhý konec mi to zabralo dost času.
Pak jsem se už rozhodla pomalu vrátit. Vzala jsem první autobus, který mi vstoupil do cesty (tušila jsem směř, kam chci jet). Neprve jsem nastoupila špatnými dveřmi. Potom mi “motorista” (řidič) říká, že lístek stojí 2 reály 20 centávů. A já mu dávám 2x 50 centávů a jeden reál, tedy celkem dva a říkám mu : “Počkejte, ještě vám dám dvacet centávů”. Hledala jsem v jiné peněžence. A on se dívá na ty dva reály a asi se zamýšlí a pak mi dává dvacet centávů na zpět. No, do další konverzace jsem se skutečně nepouštěla. Asi bych pána pěkně zmátla. Ale to fakt čumím! Já myslím, že prostě neumí počítat. A asi to není tak nemožné.
Jinak mimochodem, je téměř nemožné abych strávila den, aniž bych s někým nemluvila. Pořád mě někdo oslovuje anebo já někoho. Pořád se ptám na cestu. Brazilci toto milují. Rádi poradí a dají se do řeči. Někdy radí, i když nevědí. Hlavně, že je téma ke konverzaci.
Například jsem se fakt musela smát : na pláži v Santos mě starší pánové zdravili, jako kdybychom se vídali denně.
V 17h jsem už nastupovala zpátky do São Paula.
Santos určitě doporučuji k návštěvě, už jen díky cestě, kterou se jede ze São Paula. Něco pro dobrodruhy!!!
Já se určitě vrátím. To už snad bude s jiným fungujícím foťákem.
Při příjezdu do São Paula mě zastihl takový slejvák, že jsem byla úplně durch.
Já myslím, že si nikdo neumíte představit, jak se najednou zaterasí východ z metra. Lidé čekají až přejde ten nejhorší slejvák. Je to tělo na tělo. A u toho vchodu jsou pouliční prodavači, kteří prodávají deštníky...
Být nervozní v São Paulu znamená něco tak strašně moc zbytečného. Nic se proti místní dopravě nezmůže.
Život São Paula se odehrává z velké části v MHD, takže zatím mohu říct, že žiju “brazilsky”.
Ještě je plno věcí, které nechápu (v MHD), ale pracuji na tom. Je to téma samo pro sebe.
Prý někteří lidé tráví až 8h v autobusech – jen v São Paulu...
Vydala jsem se dnes do největšího přístavu Latinské Ameriky, možná i celé Ameriky. Byla jsem v Santos. Přístav, který se nachází asi 80 km od São Paula. První zrada se stala hned v úvodu, když jsem si už v Santos chtěla vyfotit Burzu kávy. Fotoaparát zapůjčený ministerstvem selhal. Přestal fungovat, normálně jsem ho už nezapla. Dává hlášku : chyba obj., zap. fotoaparát. Nechápu. Baterky jsem vyměnila 100x a nic. No, myslela jsem, že vylítnu z kůže. Zrovna teda Santos má možnosti k focení!!! Nejprve jsem se prošla trochu v centru a pak jsem vyjela lanovkou na Monte Serrat, odkud je vidět neuvěřitelné Santos. Připojuji leteckou fotku, která jak správně tušíte, není z mé sbírky.
Pak jsem se vydala k plážím Santosu. Asi po hodině jsem dorazila na pláž Gonzaga, na které jsem byla asi další dvě hodiny – procházela jsem se. Jen z půlky na druhý konec mi to zabralo dost času.
Pak jsem se už rozhodla pomalu vrátit. Vzala jsem první autobus, který mi vstoupil do cesty (tušila jsem směř, kam chci jet). Neprve jsem nastoupila špatnými dveřmi. Potom mi “motorista” (řidič) říká, že lístek stojí 2 reály 20 centávů. A já mu dávám 2x 50 centávů a jeden reál, tedy celkem dva a říkám mu : “Počkejte, ještě vám dám dvacet centávů”. Hledala jsem v jiné peněžence. A on se dívá na ty dva reály a asi se zamýšlí a pak mi dává dvacet centávů na zpět. No, do další konverzace jsem se skutečně nepouštěla. Asi bych pána pěkně zmátla. Ale to fakt čumím! Já myslím, že prostě neumí počítat. A asi to není tak nemožné.
Jinak mimochodem, je téměř nemožné abych strávila den, aniž bych s někým nemluvila. Pořád mě někdo oslovuje anebo já někoho. Pořád se ptám na cestu. Brazilci toto milují. Rádi poradí a dají se do řeči. Někdy radí, i když nevědí. Hlavně, že je téma ke konverzaci.
Například jsem se fakt musela smát : na pláži v Santos mě starší pánové zdravili, jako kdybychom se vídali denně.
V 17h jsem už nastupovala zpátky do São Paula.
Santos určitě doporučuji k návštěvě, už jen díky cestě, kterou se jede ze São Paula. Něco pro dobrodruhy!!!
Já se určitě vrátím. To už snad bude s jiným fungujícím foťákem.
Při příjezdu do São Paula mě zastihl takový slejvák, že jsem byla úplně durch.
Já myslím, že si nikdo neumíte představit, jak se najednou zaterasí východ z metra. Lidé čekají až přejde ten nejhorší slejvák. Je to tělo na tělo. A u toho vchodu jsou pouliční prodavači, kteří prodávají deštníky...
Být nervozní v São Paulu znamená něco tak strašně moc zbytečného. Nic se proti místní dopravě nezmůže.
Život São Paula se odehrává z velké části v MHD, takže zatím mohu říct, že žiju “brazilsky”.
Ještě je plno věcí, které nechápu (v MHD), ale pracuji na tom. Je to téma samo pro sebe.
Prý někteří lidé tráví až 8h v autobusech – jen v São Paulu...
